网友给安徽省委书记、省长留言获回复 共计61条

Ilja Repin: Záporo??tí kozáci pí?í dopis tureckému sultánovi (1880–1891)

Americká kozácká rodina v 50. letech

Pochodující kozáci na rudém náměstí

百度 根据1939年10月《陕甘宁边区党委组织部关于边区党员干部情况统计表》开除洗刷党员调查表显示：陕甘宁边区共开除洗刷党员1383人。

Kozáci jsou p?evá?ně vychodoslovanské pravoslavné svazy svobodnych obyvatel, zemědělc? a vále?ník? pocházející z ukrajinskych a jihoruskych stepí. Historicky ?lo o poloko?ovné a polovojenské obyvatelstvo, které ?ilo pod jmenovitou suzerenitou r?znych vychodoevropskych stát? té doby. Za vojenskou slu?bu jim byla umo?něna velká míra samosprávy. Kozáci byli zvlá?tě známí dr?ením demokratickych tradic.

Obyvali ?ídce osídlené oblasti v povodí ?ek Dněpr, Don, Těrek a Ural a sehráli d?le?itou roli v historickém a kulturním vyvoji Ukrajiny i Ruska.

Vládci polsko-litevské unie a ruské ?í?e obda?ili kozáky jistymi zvlá?tními vysadami vyměnou za vojenskou povinnost slou?it v nepravidelnych jednotkách (vět?inou jezdectvu). R?zné kozácké skupiny byly organizovány podél vojenskych hranic s velkymi autonomními skupinami nazyvanymi kozácké vojsko. Ka?dé vojsko mělo území sestávající z p?idru?enych vesnic zvanych stanice. Existovala ?ada regionálních kozáckych svaz? ?i vojsk, z nich? nejvyznamněj?í byli záporo??tí, don?tí, kubáň?tí a těre?tí kozáci. V?dce kozáckého svazu se nazyvá ataman.

Kozácky zp?sob ?ivota p?etrvával do 20. století, a?koli rozsáhlé spole?enské změny ruské revoluce naru?ily kozáckou spole?nost stejně jako kteroukoli jinou ?ást Ruska; mnoho kozák? po vzniku Sovětského svazu ode?lo do jinych ?ástí Evropy, zatímco jiní z?stali a asimilovali se do komunistického státu. Soudr?né jednotky zalo?ené na kozácích byly organizovány a během druhé světové války bojovaly na straně Německa i SSSR.

Po druhé světové válce Sovětsky svaz kozácké jednotky v sovětské armádě rozpustil a mnoho kozáckych tradic bylo během Stalinovy vlády a jeho nástupc? potla?eno. Za éry perestrojky na konci 80. let se potomci kozák? p?estěhovali, aby o?ivili své národní tradice. V roce 1988 Sovětsky svaz p?ijal zákon, ktery umo?ňuje znovuobnovení byvalych kozáckych vojsk a vytvo?ení novych. Během 90. let 20. století mnoho regionálních ú?ad? souhlasilo s p?edáním některych místních administrativních a policejních povinností svym kozáckym p?edák?m.

P?i s?ítání lidu v Rusku roku 2002 se 140 028 lidí p?ihlásilo ke kozácké národnosti, zatímco p?i s?ítání v roce 2010 se za kozáky ozna?ilo 67 573 lidí. P?i s?ítání obyvatel v letech 2020-2021 se po?et kozák? v Rusku sní?il na 50 490. S kozáckou kulturní identitou se po celém světě spojuje 3,5 a? 5 milion? lidí, někte?í chápou kozáctvo jako nezávislé etnikum (Kozáci s velkym ?K“). Kozácké organizace p?sobí v Rusku, Kazachstánu, na Ukrajině, v Bělorusku a ve Spojenych státech americkych.

Název

Slovo kozák (mno?né ?íslo kozáci, ukrajinsky козаки?, rusky казаки? ?i козаки?, bělorusky казакi, polsky Kozacy, slovensky kozáci, ma?arsky kozákok, finsky Kasakat, estonsky Kasakad) s největ?í pravděpodobností pochází z toto?ného turkického slova kazak a znamená ?svobodny ?lověk“ nebo také ?dobrodruh“, a plně se tak shoduje s kaza?skym názvem p?íslu?níka národa Kazach?, tj. казак.

Jiní spojují rusky název казаки s názvem Chazar? – kazari, ko?ovného národa kdysi ?ijícího mezi Volhou a Dněprem, ?i Kirgizy, kte?í se sami nazyvají kajsaki.^[zdroj??!] Dal?í etymologické hypotézy hovo?í o mongolském p?vodu slova, kde ko- znamená ochrana a -zach hranice.

První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruskych letopis? a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva spole?nosti.

P?vod

Kubáň?tí kozáci na konci 19. století

Kozácky bandurista, 1890

Etnicky p?vod kozák? má dvě teorie. První hovo?í o uprchlych ruskych a ukrajinskych nevolnících a dezertovanych Tatarech. Tuto teorii uvedli v ?ivot sovět?tí historici. Komunistická vláda pot?ebovala prokázat, ?e kozáci nejsou samostatnym etnikem, ale pouze spole?enskou vrstvou, která po?ívá neoprávněnych vyhod. Někte?í postsovět?tí historici, jako nap?íklad Boris Uspenskij nebo spisovatel Viktor Suvorov, tuto teorii ú?elově udr?ují p?i ?ivotě i nadále. Jinak by toti? likvidace kozák? prováděná bol?evickou vládou (raskaza?ivanie) naplňovala v?echny znaky definice genocidy.

Podle druhé teorie, ji? zastávali nap?. vyznamní sovět?tí historikové Lev Gumiljov ?i Valerij ?ambarov, pocházejí kozáci etnicky p?edev?ím z potomk? pravoslavnych Chazar? a z Polovc? (Kumán?), Pe?eněg?, Ba?kir?, Oghuz? a dal?ích ko?ovnych kmen? turkického p?vodu.

S kuriózní teorií p?i?el po?átkem 20. století historik Jevgraf Savelev, ktery p?vod kozák? odvozoval od st?edověkych ?í?ních pirát? u?kunnik?, kte?í byli varja?ského p?vodu a v 11.–13. století ovládali oblast horního Povol?í, zvlá?tě okolí Vjatky, odkud svymi nájezdy terorizovali severní Rusko, v?etně Novgorodu. Podle této teorie by byli kozáci nep?ímo dědici Viking? (Varjag?).

Podle sou?asnych vyzkum? je nejpravděpodobněj?í, ?e na formování kozák? měli podíl turki?tí ko?ovníci v oblasti Divokych polí, kte?í zde pod vlivem Slovan? za?ali p?echázet k usedlému zp?sobu ?ivota a zemědělství.^[zdroj??!] Podíl na formování kozák? měli rovně? uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kte?í se v těchto komunitách usazovali.

Osídlení

Mapa divokych polí v 17. století

P?vodní osídlení kozák? bylo v povodí Donu, kde sídlilo donské vojsko, a také v povodí Dněpru (na území dne?ní vychodní Ukrajiny), tzv. Záporo?ská Si?, kde sídlili záporo??tí kozáci, odli?ní od ostatních skupin oděvem, ú?esem i vyzbrojí. ?lo o oblasti sahající od st?edního toku Volhy p?es linii městskych pevností jedoucí od Rjazaně k Tule. S roz?i?ováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a vychod. V době svého největ?ího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvo?ili několik center, největ?í z nich byly na ?ekách Jaiku, Don, Kubáň a Těrek. Dal?í vyznamná kozácká vojska byla z okolí Astrachaně a Orenburgu. Kubáň?tí kozáci pocházející z dne?ní vychodní Ukrajiny, byli z dněperského ostrova Chortycja u Záporo?í p?esídleni carevnou Kate?inou Velikou na Kubáň, ?ím? mělo byt ukon?eno jejich nep?átelství s Poláky. Kozáci pro carské Rusko od po?átku 16. století získali prakticky celou Sibi? a dále pak Alja?ku a vytvo?ili pak 17 dal?ích kozáckych vojsk. Z nově vzniklého Sibi?ského kozáckého vojska se později oddělilo Semire?enské vojsko v Kyrgyzstánu v Turkestánu, Zabajkalské, Amurské a Ussurijského vojsko. Men?í oddíly byly i v Krasnojarsku, Irkutsku a na ?ece Jenisej.

Historie

Ural?tí kozáci, c. 1799

Ve 14.–15. století se za?aly ve stepích oblasti Divokych polí usazovat v rámci vládnoucí Zlaté Hordy ko?ovné turkické kmeny a zakládaly zde osady. Jejich ?ivobytí bylo do zna?né míry zalo?eno na loupe?ivych vypravách do Rusi. V 15. století se velká ?ást Divokych polí stala sou?ástí litevského státu a tamní kozáci se tak ocitli na pohrani?í Litvy a Krymského chanátu, ktery p?es jejich území ?asto podnikal loupe?né vypady. Od 15. století a? do jeho porá?ky a obsazení Ruskem roku 1783 bylo Tatary z Krymského chanátu odvle?eno a prodáno do otroctví v Osmanské ?í?i okolo 3 milion? obyvatel vychodní Evropy, p?edev?ím Ukrajinc? a také některych Rus?, ale i Bělorus? a Polák?, a rozsáhlé oblasti jihoruskych a ukrajinskych stepí z?staly vylidněny. Proto na obranu proti nim ruská kní?ata zakládala pevnosti (rusky stanicy), kde usazovala a platila ?ást z turkického vojska, která nepodléhala, vzpírala se nadvládě chán?, byli svobodní (turkicky kazak). Kozáci se formovali do vále?nickych skupin na obranu p?ed nájezdy Tatar?, Nogajc?, Kalmyk? a dal?ích ko?ovnych etnik.

Sami kozáci v?ak prováděli nájezdy proti krymskym Tatar?m, Osmanské ?í?i a Persii, na nich? získávali ko?ist a otroky. Záporo??tí kozáci na svych ?ajkách na po?átku 17. století vyplenili turecky Trabzon a dokonce i p?edměstí Istanbulu, zatímco don?tí kozáci pod velením Stěnky Razina vyplenili perská města na pob?e?í Kaspického mo?e a osvobodili ?adu k?es?anskych otrok?. Jako svobodní ale p?ijímali pod svou ochranu i uprchlé rolníky slovanského p?vodu, kte?í se chtěli vymanit z postavení nevolník? a p?ijímali je do svych ?ad. Tak se postupně poru?tili^[zdroj?] (jde o starou ru?tinu, běloru?tinu, ukrajin?tinu, spole?nou oblasti dne?ních vychodoslovanskych zemí). A? do pol. 17. stol. měli na Rusi nevolníci právo svobodného stěhování ve dvou podzimních tydnech (konec zá?í, po?átek ?íjna) a vyu?ívali tohoto práva ?asto právě odchodem mezi kozáky. O tuto vysadu rolníky p?ipravil car Alexej Michajlovi? roku 1649, ilegální útěky ale pokra?ovaly nadále.

Kozáci se po jistou dobu stali d?le?itym prvkem v soupe?ení t?í mocností, Polska, Turecka a Ruska; nejprve se nakrátko spojili s Turky, ale nakonec se rozhodli pro Rusko. V roce 1654 vojenská a území rada zvá?ila alternativy, které se otevíraly p?ed kozáky - poddanství Polsku, věrnost Turecku nebo věrnost Moskvě - a rozhodla se ve prospěch pravoslavného cara. Kozáci se p?íli? identifikovali s ochranou k?es?anství a p?edev?ím jeho pravoslavné větve na to, aby byli p?ístupni muslimskému lichocení. Nejlep?í podmínky rozvoje a autonomie jim nabízely turecké instituce, ale kozáci i tak odmítli.

Záporo?ské vojsko

Související informace naleznete také v ?láncích Záporo??tí kozáci, Záporo?ská Si? a Kozácky hetmanát.

Kozák s hlavou Tatara, 1786

Pě?ák záporo?ského vojska, 17.–18. století

Jinou, ale obdobnou, historii má Záporo?ské vojsko, které se formovalo v oblasti dne?ní Vychodní Ukrajiny d?íve známé jako Divoká pole, ovládané polsko-litevskym státem. Záporo?ci, ?ijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polskych král?, litevskych kní?at a německych rytí?? do ukrajinskych stepí. V 16. stol. se stali sou?ástí polsko-litevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránc? hranic p?ed Tatary, spojené s rozsáhlymi svobodami. Zároveň vznikly oddíly registrovanych kozák?, které od roku 1533 slou?ily v armádě polskolitevského státu, o jejich vznik se nejvíce zasadil plukovník Ostap Daszkewicz. Vmě?ování polské ?lechty do pohrani?ních oblastí Ukrajiny a okle??ování kozáckych privilegií vyvolaly několik povstání, nap?. povstání Severyna Nalywajka a Hryhorije Lobody z let 1593–1597, které se polskym silám je?tě poda?ilo potla?it. Nejrozsáhlej?í bylo Chmelnického povstání z let 1648–1657, které doprovázely masakry civilist? a skon?ilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a polsko-litevsky stát. Později proběhla je?tě dal?í povstání, nap?. Petra Doro?enka na konci 17. století nebo Ivana Honty v roce 1768. Kozáci v nich projevili velkou state?nost, ale také nesmírnou brutalitu a krutost, spojenou zejména s masakrováním ?id?.

Záporo?sky ataman Kos?a Hordienko spolu s hejtmanem Ivanem Mazepou se spojili se ?védy a bojovali proti Rusku v Severní válce, druhá polovina kozák? z?stala věrná Rusku a ?védy pomohla porazit. Proto byla roku 1709 na rozkaz Petra Velikého jejich si? zlikvidována – záminkou bylo Bulavinovo povstání vedené atamanem donskych kozák? Kondratijem Afanasjevi?em Bulavinem.^[zdroj?] Kozáci ze si?e ve velkém mno?ství uprchli na území Krymského chanátu, odkud se vrátili a? v roce 1734. Brzy vytvo?ili novou Si?, ale i ta byla nakonec roku 1775 carskou mocí zlikvidována, ?ím? na Ukrajině zanikla kozácká autonomie.^[zdroj?]

Mezi lety 1650–1765 Záporo?ci spoluorganizovali s ruskym carstvím v ?ídce osídleném Ostro?ském, Charkovském, Aktyrském, Sumském a Iziumském regionu svobodné kozácké osady. Jejich autonomie se udr?ela do 28. ?ervence 1765, kdy ji dekretem zru?ila Kate?ina Veliká. Kozácké jezdecké jednotky se p?eměnily na husary,^[zdroj??!] kte?í se stali sou?ástí pravidelné carské armády. Sta?e?inové dostali automaticky ?lechticky titul a d?stojnickou hodnost. Kozáci, kte?í tak neu?inili, byli odsunuti z polské hranice směrem na vychod. P?esídlením záporo?skych kozák? do podh??í Kavkazu do okolí ?eky Kubáň vzniklo koncem 18. století Kubáňské vojsko.

Kozáci v rámci polsko-litevského státu

Postup spole?ného kozáckého-tatarského vojska

V pramenech jsou kozáci poprvé zmíněni roku 1444, kdy chránili Pereslav Zálesky p?ed nájezdem Tatar?, tehdy to v?ak patrně nebyli stepní jezdci, podle pramen? p?ijeli k městu na ?lunech a bojovali sekerami. Roku 1572 polsky král Zikmund II. August vydal p?íkaz k sepsání seznamu registrovanych kozák?. Tento první seznam obsahoval asi 300 jmen. První kozáci dostali od polského státu za svou slu?bu peníze. Opat?il jim i oděv a vystroj. Ponechal jim samosprávu a samostatny soud. Během vlády ?těpána Báthoryho v roce 1578 se po?et registrovanych kozák? rozrostl na 600. Kozák?m byla p?enechána správa nad městem Terechtemirov u Perejaslavli spolu s nedalekym klá?terem. Ve městě byla umístěna kozácká zbrojnice a nemocnice. Rzeczpospolita tak získala skvělé bojovníky na ochranu svych ji?ních hranic p?ed útoky Osmanské ?í?e a jejích spojenc?.

V následujícím období získalo jejich vojenské umění dobrou pověst, kozácké jednotky si za?aly najímat i západoevropské země. Kozáci ?ijící na Ukrajině v okolí ?eky Dněpr se soust?edili kolem města Záporo?í, kde vytvo?ili svou největ?í pevnost zvanou Záporo?ská Si?. Kolem roku 1530 se tato si? stala jejich centrem. Zde sídlil ko?, co? byl jejich hlavní a nejvy??í samosprávny orgán, jeho? velitel byl volen na jeden rok a nazyval se ko?ovy ataman nebo prostě ko?ovy^[zdroj?]. Volila ho rada si?e skládající se ze sta?e?in?, co? byl kozácky ekvivalent d?stojník?. Taková svérázná kozácká republika existovala na Záporo?ské Si?i do roku 1654.

Kozáci se formálně dělili na kureny, jakési jednotky, kterych bylo dohromady nejvíce 38. Ni??ím stupněm ve vojenské hierarchii byl polk (pluk). Ten se dále dělil na sotni (setniny), nebo roty a je?tě ni??í stance (obce). Kozáci vedli aktivní boj proti jinověrc?m, kterymi pro ně byli zejména krym?tí Tata?i, Turci, pol?tí a litev?tí katolíci, ?idé i ostatní zejména západoevrop?tí p?istěhovalci na Ukrajině. Záporo?ská Si? tak sehrála vyznamnou roli p?i formování ukrajinského národa a v jeho boji za samostatnost v 16.–18. století.

Rzeczpospolita zprvu vyu?ívala kozák? jako vojsko, a do jejich vnit?ních zále?itostí p?íli? nezasahovala, co? kozák?m velmi vyhovovalo. Litevská a polská ?lechta v?ak od 17. století za?ala zabírat jejich území a nedbajíc na jejich status samostatného svobodného obyvatelstva, dělala z nich své poddané. Registrovanych kozák? se pokou?ela vyu?ít k potla?ení ukrajinského národního hnutí. Kozáckym velitel?m byly udělovány ?lechtické tituly, ani to v?ak nepomohlo a jednotky registrovanych kozák? ?asto p?echázely k povstalc?m. Za?átkem 17. století proběhlo několik krvavych kozáckych povstání. Největ?í z nich vedl Bohdan Chmelnicky v letech 1648–1654. V 1649 povolil polsky král Chmelnickému zvy?it po?et registrovanych kozák? na 40 tisíc, ale ji? roku 1651 po Berestecké bitvě se musel jejich po?et sní?it na 20 tisíc. Povstání se velkou měrou podílelo na kolapsu Republiky obou národ?. Po Perejaslavské radě v roce 1654 se Kozácky hejtmanát - sou?asná levob?e?ní Ukrajina poprvé spojila s Ruskym carstvím, tehdy byl sestaven i poslední seznam registrovanych kozák?. Nacházelo se v něm 60 tisíc jmen. V tomto soustátí setrvala Ruská ?í?e a? do za?átku 20. století.

Car?tí kozáci

Donsky kozák okolo roku 1821

V polovině 16. století bojovali kozáci ve vojsku Ivana IV. Hrozného p?i dobyvání Kazaně a Astrachaně. Právě Ivan pak kozák?m potvrdil právo svobodného ?ivota, vyměnou za povinnost ochrany hranic ruského státu, p?iznal kozák?m i ?old ve formě zbraní a zlata, ktery byl ale vyplácen nepravidelně. Kozáci tak v Rusku plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a p?íhrani?ních oblastí p?ed nájezdy Tatar? a Nogajc?. Později pomáhali p?i podmaňování Sibi?e, Kavkazu a Dálného vychodu. Dobyvání Sibi?e zapo?al na sklonku 16. století kozácky ataman Jermak Timofějevi?, kdy? porazil Ku?uma, chána Sibi?skych Tatar?. Postup kozák? na vychod probíhal velice rychle. Roku 1632 zalo?il kozák Pjotr Beketov pevnost Jakutsk a tím otev?el cestu k obsazení vychodní Sibi?e. V roce 1645 kozák Vasilij Pojarkov proplul po ?ece Amur do Ochotského mo?e, kde objevil Severní Sachalin a následně se vrátil do Jakutska. Dal?í rusky kozák Semjon Ivanovi? Dě?ňov p?eplaval z ústí ?eky Kolymy v Severním ledovém oceánu do ?eky Anadyr v Tichém oceánu a objevil pr?liv mezi Asií a Alja?kou. Kam?atku prozkoumal a obsadil v letech 1697–1699 kozák Vladimir Vasiljevi? Atlasov, neblaze prosluly svou hrabivostí a brutalitou.

Kozáci mají podíl na událostech tzv. smutné doby po?átkem 17. století. Zpo?átku sice podporovali L?idimitrije I. a tvo?ili podstatnou ?ást jeho armády, po jeho zavra?dění ale měli velky vyznam p?i zvolení Michala III. za cara.V 17. a 18. století se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na povstáních a útocích proti Ruskému carství. Z jeho ?ad vze?li mnozí organizáto?i kozáckych a rolnickych povstání, jako nap?íklad Stěnka Razin a Jemeljan Puga?ov. Roku 1671, po porá?ce povstání Stěnky Razina, se ruskému carovi Alexeji poda?ilo dostat kozáky pod kontrolu. Z dobrovolnych spojenc? se tak stali carskymi poddanymi. Do jejich organizace stále více zasahovala carská moc, která ji do konce 17. století za?ala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku 1721 spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakymsi p?edch?dcem Ruského ministerstva obrany. V tomté? roce Petr I. Veliky pozastavil volbu ataman? kozák? a na?ídil jejich vyběr carskou mocí. Po likvidaci Puga?ovova povstání v roce 1775 během panování Kate?iny II. byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké autonomie. V 1798 byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozá?tí sta?e?inové probrali d?stojnické hodnosti a dostali ?lechtické tituly.

V 19. století se kozáci, kte?í udr?ovali jediní profesionální stálou bojovou pohotovost, stali de facto páte?í carské armády a ozna?ení kozák se v době carského re?imu stalo tak?ka synonymem pro vojáka. To v?ak není p?esné, v carském Rusku byli kozáci elitní slo?kou armády, podobně jako ?brit?tí“ Gurkhové, rovně? tradi?ně bojovny národ. V roce 1802 vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku 1827 byl za nejvy??ího atamana v?ech kozáckych vojsk v carském Rusku volen následník tr?nu. V 1838 byl vytvo?en organiza?ní ?ád pro kozácké oddíly, ty v 1857 p?e?ly pod správu velení (od 1867 Hlavního velení) nepravidelnych (od 1879 kozáckych) vojsk ministerstva války, od roku 1910 podléhající Hlavnímu ?tábu.

Donské vojsko

Donsky kozák na za?átku 19. století

Nejstar?ím kozáckym vojskem je vojsko Donské, dolo?ené ji? v 16. století. Po dohodě s cary roz?i?ovali hranice Ruské ?í?e a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (jaické vojsko, vol?ské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko, apod.). Tato vojska postupně utvo?ila jejich sou?asné rozdělení. V 16. a 18. století se kozáci zna?nou měrou podíleli na povstáních proti carskému re?imu, zejména pod vedením ataman? Ivana Bolotnikova, Stěnky Razina, Kondrata Bulavina, Ivana Mazepy a Jemeljana Puga?ova. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala ?ádnou sou?ástí Ruské ?í?e, se zachováním zna?né míry autonomie. V pr?běhu dal?ích století byla tato autonomie okle??ována. Nap?. volení atamani (vybornyje atamany) byli nahrazováni atamany dosazenymi z Moskvy ?i Petrohradu (nakaznyje atamany).

Po p?evratu

Po bol?evickém p?evratu do?lo na Donu k několika kozáckym protikomunistickym povstáním, která později p?erostla do ob?anské války. Nap?íklad pod velením bělogvardějského generála Antona Ivanovi?e Děnikina bojovalo proti bol?evik?m 150 tisíc donskych kozák?. Proto komunisticky re?im podnikl v??i kozák?m genocidu a odhaduje se, ?e v letech 1919 a 1920 během ruské ob?anské války bylo a? 500 tisíc donskych kozák? a jejich rodinnych p?íslu?ník? bol?eviky zavra?děno nebo deportováno do vyhnanství. Kozácké populace také byly tě?ce posti?eny uměle vyvolanym hladomorem na po?átku 30. let 20. století.

Zároveň ji? po bol?evickém p?evratu p?e?la ?ást kozák? vedená atamanem Bu?onnym (později mar?ál Sovětského svazu) k bol?evik?m, pod p?íslibem, ?e bol?evici p?edají jejich kmenu p?du a statky, kdysi pat?ící velkostatká??m. Kdy? Hitler zaúto?il na Sovětsky svaz, vět?ina kozák? i p?es antikomunismus a ?áste?né sympatie k carskému re?imu vstoupila do Rudé armády.^[zdroj??!]

Vojensky vyznam

Z vojenského hlediska byli kozáci univerzálním druhem vojska. Vojen?tí odborníci je uznávali jako nejlep?í lehké jezdectvo, vynikající na obchvatné manévry a útoky na tyl nep?ítele – tedy specifické operace, kde se plně vyu?ívala jejich rychlost ve spojení s p?esnym manévrováním nesemknutych formací, co? bylo zvlá?tě efektivní v boji s evropskymi armádami. To potvrdili během severní a sedmileté války, jako? i během italského a ?vycarského pochodu Alexandra Suvorova. Vyznamnou měrou se podepsaly na vysledku partyzánské války proti Napoleonovi v roce 1812. Bez kozáckych ?avlí se neobe?la ?ádná rusko-turecká válka v 18. a 19. století.

Podle zákona z roku 1875 trvala kozácká slu?ba 20 let. Za?ínala se ve věku 18 let. První t?i roky nav?těvoval kozák p?ípravnou t?ídu, ?ty?i roky slou?il v normální vojenské slu?bě, osm v zleh?ené slu?bě a pět v záloze. Do slu?by ka?dy p?i?el ve své uniformě, se st?elnou i chladnou zbraní a jezdeckym koněm. Za p?ípravu, vycvik a vojenskou slu?bu nesla odpovědnost kozácká Ob?ina – stanice.

Koncem 19. století mezi kozáky stále p?evládal silny smysl pro soudr?nost a nad?azenost, pramenící z jejich zp?sobu ?ivota, i loajalita k carské vládě. Proto byli ?asto nasazováni na potla?ení vzpour a nepokoj?, zejména během rozsáhlych dělnickych a rolnickych nepokoj? v 1905 a 1906. Carská vláda se do zna?né míry opírala o jejich spolehlivost i na za?átku 20. století, kdy jejich spole?nost a polofeudální vojenská slu?ba byly do zna?né míry ji? p?ekonané. Kozáci ji? nebyli natolik oslavováni ruskou armádou, která v nich viděla málo ukázněné a nedostate?ně vycvi?ené vojenské jednotky. Jejich bojové oddíly se za?aly vyu?ívat jako pr?zkumníci, vojenské spojky ?i p?edváděcí pr?vod. Kdy? se za?ala v únoru 1917 revoluce, kozáci rychle vyst?ízlivěli a p?ipojili se k povstání, i kdy? se do revoluce zprvu zapojilo jen málo kozáckych jednotek. Zběhnutí celé kozácké carské gardy (takzvany Konvoi) bylo velkym úderem pro cara Mikulá?e II.

Zbraně

?ajka, lo? záporo?skych kozák?, kresba z roku 1660

?védsky král Gustav Adolf II. na návrh plukovníka Melchiora von Wurmbrandta a barona Roberta Scotta zavedl v roce 1626 ?ty?liberní (84 mm) ko?ená děla. Tato děla samoz?ejmě nebyla jen z k??e. Základ tvo?ila hlaveň z tenkého měděného ?i bronzového plechu dosahujícího tlou??ky odpovídající ?tvrtině kalibru děla. U konce komory byla tato hlaveň zesílená. ústí hlavně svírala ?elezná obru? a dal?í obru?e byly po celé délce hlavně. Vzdálenost mezi obru?emi byla rovna kalibru zbraně. Dal?í vrstvu tvo?ila prosmolená látka nebo provazy a koňské ?íně. Celé to pak bylo obalené k??í namo?enou v dehtu a sev?ené je?tě dvěma ?eleznymi obru?emi s oky pro snaz?í p?ená?ení. Dělo vá?ilo p?ibli?ně 48 kg a na lafetě ho snadno p?emístil jeden k?ň nebo dva lidé. Do ko?eného děla se nabíjely pouze olověné nebo kamenné projektily. V letech 1626–1630 se ko?ená děla zú?astnila několika bitev. Byla lehká a snadno se s nimi manipulovalo, ale měla několik zásadních nedostatk?:

1. Kv?li nízké tepelné vodivosti k??e se dělo zah?álo sice a? po 8–10 vyst?elech, ale bronzovy nebo měděny vnit?ek hlavně sho?el. V k??i se pak tvo?ily otvory, které měly za následek velké mno?ství nehod.
2. Tato děla měla nedostate?nou mechanickou pevnost, co? zásadně sni?ovalo jejich vyu?ití v boji.

Proto ji? v roce 1631 byla ko?ená děla ze ?védské armády vy?azena. Některé z těchto zbraní se ale v r?znych podobách vyskytovaly i v polské armádě, a pak právě i u kozák?. Kozáci si velice zakládali na vysoké mobilitě své armády. Vzhledem k nízké hmotnosti byla ko?ená děla zna?ně populární.

Zp?sob ?ivota

Kozák ze Sedmi?í?í ve St?ední Asii, 1911

Kozácká svatba, Józef Brandt

Kozáci byli r?znorodé, p?evá?ně slovanské svobodné obyvatelstvo ?ijící na hranicích Moskevské Rusi, Litvy, Polska a tatarskych chanát?, v ?ídce osídlenych oblastech, daleko od státních center, p?ibli?ně mezi Dněstrem a Volhou. Po rozpadu Zlaté hordy toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splyvalo a mísilo se s mnoha ko?ovnymi kmeny. Kozáci tak ?ili v malych samostatnych komunitách, p?i?em? ?asto utvá?eli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velky vyznam, byli vět?inou ve stavu permanentní války s okolními ko?ovnymi národy. Vále?ná ko?ist byla jedním z jejich hlavních zdroj? ob?ivy. P?i svych vypravách na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie podnikali riskantní vypravy nejen po sou?i, ale i po mo?i. Pou?ívali p?i tom pouze lehké lodě, ?asto dokonce pouze ?luny vydlabané z kmen? strom?. Svou ko?ist dávali do spole?ného kotle a p?enechávali na starost pokladníkovi. A? po skon?ení vypravy uspo?ádali radu (duvan), na ní? se ko?ist (jasir) rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli, dostali poz?stalí. Samostatny podíl dostávala pravoslavná církev, z uko?istěnych děl se odlévaly zvony.

Kozácká samospráva a slu?ba byly v úzké souvislosti s p?erozdělováním p?dy, která zaji??ovala jejich ob?ivu a byla tak základem jejich materiálních hodnot. Hlavním vlastníkem p?dy byl stát, ktery jménem cara dával ?ást p?dy kozáckym vojsk?m, která si ji vykoupila vlastní krví. ?ást této p?dy si kozácké vojsko nechávalo v záloze a zbytek p?erozdělovalo jednotlivym stanicím. Ty znovu p?erozdělovaly p?du mezi kozáky. Ti byli za do?ivotní u?ívání p?dy a osvobození od placení daní povinni sná?et vojenskou slu?bu. P?du udělovaly i kozácké ?lechtě, v závislosti na jejich d?stojnické hodnosti i dědi?ně. Tato p?da se nesměla prodávat osobám nevojenského p?vodu. V 19. století bylo zemědělství hlavním druhem hospodá?ství v kozáckych regionech, i kdy? v r?znych oblastech existovaly ur?ité odli?nosti – intenzivní rybolov v uralském, donském a ussurijském vojsku, myslivost v sibi?ském, vinohradnictví a ovocná?ství na Kavkaze a Donu. Byl to zna?ny rozdíl a velky p?íklon k zemědělství oproti p?edchozím dobám, kdy v se donském vojsku na za?átku 18. století podobná ?innost mezi kozáky nemilosrdně trestala a up?ednostňovalo se pastevectví a chov koní.

Hierarchie

Tradi?ně jsou kozáci hierarchicky pod?ízeni atamanovi, ni??í d?stojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je bulava, zvlá?tní rituální ?ezlo nebo palcát. U ukrajinskych kozák? byl místo ozna?ení ataman pou?íván vyraz het'man (vykládané r?zně, patrně ale od germánského hauptman).

Rozdělení

Kozáci v Pa?í?i roku 1814 během napoleonskych válek

Rozdělení kozáckych vojsk (v závorce rok oficiálního zalo?ení):

• Donské vojsko (1570)
• Kubáňské vojsko (1696)
• Terské vojsko (1577)
• Astracháňské vojsko (1760)
• Uralské vojsko (1591)
• Orenburské vojsko (1744)
• Semire?enské vojsko (1867)
• Sibi?ské vojsko (1760)
• Zabajkalské vojsko (1851)
• Amurské vojsko (1858)
• Ussurijské vojsko (1889)

P?vodní záporo?ské vojsko bylo po nezda?ené vzpou?e, vedené Jemeljanem Puga?ovem v roce 1775, p?evedeno do nepravidelného jezdectva a později p?esídleno na tureckou hranici, kde vytvo?ilo základ kubáňského vojska. Ural?tí a orenbur?tí kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibi?e, zejména pod vedením atamana Jermaka Timofějevi?e.

Kozáci za první a druhé světové války

Kubáň?tí kozáci ve slu?bách wehrmachtu

Carská moc zpo?átku vyu?ívala kozák? jako loajálního vojska p?i potla?ování vzpour. Po vypuknutí ?íjnové revoluce se kozáci, jich? bylo dle odhad? je?tě p?ed první světovou válkou na 4, 5 milión?, p?idávali na obě strany konfliktu. Mnozí zku?ení velitelé, jako Pjotr Nikolajevi? Krasnov nebo Andrej Grigorjevi? ?kuro, se postavili na stranu bílych, drobní kozáci se naopak p?idávali k Rudé armádě, mezi nimi i později známy Semjon Bu?onnyj. Po vítězství komunist? v roce 1920 kone?ně p?i?la krutá rána v podobě ?dekozakizace“ (rusky razkaza?ivanie). Komunistická vláda toti? tvrdila, ?e kozáci jsou nebezpe?ny teroristicky ?ivel a potenciální nep?ítel jejich re?imu. Kozácká samospráva byla zru?ena a jejich oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé svazové republiky. To bylo nejhor?í pro kozáky na Tereku a Donu. Brzy na to se jich dotkla vlna zdru?stevňování a mnozí z nich byli ozna?eni jako kulaci a odesláni na nucené práce.

V roce 1936 byla zrealizována my?lenka zavést kozácké jednotky do Rudé armády. Kozáci v Rudé armádě byly jezdecké jednotky, které v?ak jen velmi okrajově navazovaly na své p?edch?dce.

Související informace naleznete také v ?lánku Kozácky stan.

Během Velké vlastenecké války se Hitler sna?il vyu?ít kozácké nespokojenosti s vládou bol?evik? nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckych oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali r?zně, mnozí se p?idali k nacist?m zejména na Donu, kde byly rány během zdru?stevňování nejtvrd?í. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku. V oblasti Kubáně v roce 1942 Němci vytvo?ili jakysi kozácky okres. Němc?m se poda?ilo vytvo?it během války dvě kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které byly organizovány na Ukrajině a později se pou?ívaly v boji proti partyzán?m v Jugoslávii, p?ípadně byly nasazeny i v Ma?arsku. Těmto jednotkám, které p?evzaly organiza?ní strukturu německého jezdectva, veleli něme?tí d?stojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zú?astnili likvidace ?idovského obyvatelstva nebo boj? s partyzány v rámci německych Hilfswilliger. ?ást těchto jednotek vstoupila do ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. P?esto mnoho kozák? raději bojovalo v partyzánskych jednotkách proti Němc?m.^[zdroj??!]

Kdy? po?átkem roku 1943 za?ala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, ode?lo odtud s nimi spolu se svymi rodinami několik desítek tisíc kozák?. Jejich po?et v německé armádě nep?esáhl 20 tisíc. Po válce britská a americká armáda vrátila do SSSR 150 tisíc mu??, ?en a dětí, kte?í tvrdili, ?e jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo ob?any SSSR (mnozí byli p?íslu?níci r?znych asijskych národ?, nap?. Afghánci, které byly organizovány ve zvlá?tních oddílech), kde je pova?ovali za zrádce a poslali je na nucené práce do gulag?. Návrat do jejich vlasti jim umo?nili a? po smrti Stalina. Represálií byly v?ak posti?eny v mnohem vět?í mí?e i jiné národy severního Kavkazu jako Kara?evci, Balcha?i, Ingu?ové a ?e?enci.

Pravidelné kozácké jednotky Rudé armády se poprvé vyznamenaly v bitvě p?ed Moskvou, kde operovaly v rámci sovětské 5. armády. Kozácká 20. jezdecká divize, později p?ejmenovaná na 2. gardovy jezdecky sbor, kterému velel generálmajor L. M. Dovator, prorazila německou linii mezi Istrou, Kubinkou a Mo?ajskem na styku německého VII. a XI. sboru a několik tydn? vedla tě?ké boje v německém tylu.

Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, v?ak spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němc?m na odpor. Kozáci vyrazně pomohli p?i obraně p?edpolí Kavkazu. V Rudé armádě od za?átku války bojovalo 100 tisíc kozák?. Největ?í vyznam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Tereku a Kubáně, kdy? se podíleli na osvobozování Krasnodaru. Slavnostní p?ehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. ?ervna 1945 se ú?astnil i ?estny oddíl kubáňskych kozák?.

Sou?asnost

Pomník donskym kozák?m v Luhansku na Ukrajině

Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vy?azeny a kozáctvo jako ozbrojená slo?ka prakticky zaniklo. Nezanikly v?ak kulturní tradice kozáckého lidu. Během perestrojky v druhé polovině 80. let se poměry v SSSR uvolnily, co? dovolilo znovu vzniknout základ?m kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti p?ed Ob?anskou válkou. 28. a? 30. ?ervna 1990 byla na sjezdu kozák? v Moskvě vytvo?ena rada ataman? a zvolen první novy v?esovětsky ataman Alexandr Martynov. Zanedlouho na to za?aly v byvalych kozáckych oblastech vznikat organizace, které sdru?ují kozácké komunity. V sou?asnosti se taková samospráva rozvíjí ve v?ech oblastech, kde ?ijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruskych oblastech. Momentálně^[kdy?] se v ruské Dumě projednává zákon o kozácké státní slu?bě.

Někte?í don?tí kozáci, kte?í ?ijí na obou stranách rusko-ukrajinské hranice a zalo?ili první stálá osídlení v Donbasu v 16. století na území tzv. Divokych polí, se v roce 2014 po vypuknutí války na vychodní Ukrajině p?idali na stranu proruskych separatist?. Don?tí a kubáň?tí kozáci se také zú?astnili válek v Podněst?í a Abcházii.

Kozáci v literatu?e a ve filmu

• mnohokrát zfilmovaná povídka Taras Bulba (z knihy Mirgorod) od Nikolaje Vasiljevi?e Gogola
• novela Kozáci od Lva Nikolajevi?e Tolstého
• román Tichy Don od Michaila ?olochova – oceněn Nobelovou cenou
• román Perejeslavská rada od Natana Rybaka
• román Po perejeslavské radě: Smrt ?elezného hetmana od Natana Rybaka
• román Sokrates od Dana Millmana
• v románech Henryka Sienkiewicze Ohněm a me?em, Potopa a Pan Wolodyjowski jsou kozáci vylí?eni spí?e negativně, z polského pohledu a je zd?razněna jejich krutost.

Odkazy

Literatura

• FUKALA, Radek. Povstání Bohdana Chmelnického: Kozáci na planoucí Ukrajině 1648–1654. Praha: Epocha 2024. ISBN 978-80-278-0173-2.

Reference

V tomto ?lánku byl pou?it p?eklad textu z ?lánku Kozáci na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky ?i videa k tématu Kozáci na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kozák ve Wikislovníku
• (?esky) Neviditelny pes: Odpově? záporo?skych kozák? sultánovi Mehmetovi IV.
• (?esky) Kozácky jezdecky pluk Platov
• (?esky) Kozácky jezdecky pluk Jungschulz
• (?esky) Kozácké formace 1941–1943
• (?esky) Kozácky masakr v ?echách
• (rusky) Historie ruského kozáctva
• (rusky) Kozácky slovník

Autoritní data	BNF: cb11952207b (data) GND: 4032542-8 IEU: C\O\Cossacks LCCN: sh85033189 NDL: 00566668 NLI: 987007567989005171

Portály: Lidé | Rusko | Ukrajina